Výstava obrazů aneb s radostí vlítneme do dimenze jiné

1. 11. – 31. 12. 2016

Doba  vlídná není a nepřeje klidu ani duchovní stránce v nás, pinožících se marasmem dnů a děsivých zpráv k žití – a často, žel, spíše – k přežití. Jsou mezi námi otrlci splachovací i příslušníci jiných (ještě stále člověčích?) živočišných druhů, ale neztrácejme optimismus, většina z nás nejsme tací. A tak usilovně hledáme paprsky slunce mezi mraky, zákmity souznění mezi těmi kolem nás a oázy klidu. My na www.www-kulturaok-eu.cz o jedné takové víme. A její návštěvu můžeme doporučit všem, kdo cítí podobně jako my. Najdete ji v Truhlářské ulici pod názvem Galerie Arte Decor. Rádi se tam vracíme a nikdy pozvání neodmítáme. Tak, jako tomu bylo, při zahájení dvoj (troj?) výstavy 1. listopadu roku 2016.

 

Při vší úctě k hostitelce mají přednost hosté

Nejnovější výstava v tomhle čarovném prostoru je výstavou obrazů, signovaných jménem Job D. Grash a artefaktů z kovaného dřeva dvojjediných tvůrců z jihočeské Blatné, Moniky Mikyškové a Petra Sedláčka.

Těmi začneme. To oni přivezli a vůbec poprvé v Praze předvedli svá (zpravidla i světelná) díla ze dřeva a kovu. Píšeme-li dvojjediní autoři, tak to platí doslova. Dokonce – jak se sami nazvali – jsou pracovní manželé. Ač oba mají rodiny a své životy, v tvorbě došlo k symbióze. Inspiruje je příroda a staré materiály, které mají příběh, nesou stopy trablů i postižení a připomínají dosud i své účely, pro něž vznikly původně. Z takového základu tvoří. No, tvoří. Oni, jak nám svorně prozradili, vlastně ani moc netvoří, jen prý dotvářejí to, co jim nalezené materiály – a lhostejno, zda je to dřevo, kov či cokoli jiného – sami napovídají. Oni to pak už „jen“ zvýrazní a pomohou tlumočit nám méně citlivým.

Jak řekl doslova Petr Sedláček, staré věci jsou krásné tím, že jsou krásné. A na nich, tvůrcích, na jejich tvorbě – zbývá už jen vše správně sladit, zkombinovat, vyčistit, ale neměnit. Nechat ty trámy, či zbytky kmenů, kořání, pražců vyprávět svůj osud a své „životní“ peripetie. Protože čas a osudy se do nich vepsaly tak, jako do lidských tváří. V dobrém i zlém. Jak už to tak v životě – lidí i věcí – bývá.

Jen ten kov je třeba sem tam trochu upravit. Ve výhni kovářské kladivem a umem. A myslíte-li si, že to je práce pro Petra Sedláčka a ne pro Moniku Mikyškovou, jste na omylu. Oba ovládají řemeslo skoro až pekelné, oba vládnou výhni, a jak se smíchem připomněla paní Monika, je to krásná práce a moc se jí líbí, když může na kovadlině žhavému kusu železa vtiskávat svou představu. Doslova řekla, když může mlátit kladivem. A pouze ty opravdu nejtěžší práce nechává na Petra Sedláčka.

 

„Pracovní manželé“ tedy tvoří pod vlivem přírody a jejích nápověd. A schopnost vnímat přírodniny i čas, jenž na ně působí, přenášejí i na potomky a ti je v jejich snažení podporují a pomáhají jim.

 

Jak to oba doslova formulovali:

„Nestojí za tím sláva ani úspěch, ale pocit cítit. A takovéto cítění vede k tomu, že dokážeme cítit i sami sebe, a že pak zjistíme, že jsme vlastně všichni tvůrci. Tvůrci života. A to je i to, co chceme svojí tvorbou předávat.“

Bezděčně jsme pak hladili ty kusy starého, krásného, poctivého dřeva a cítili na dlani jeho doteky. A jak nám prozradil Petr Sedláček, dobrého člověka to dřevo hladí, ale špatnému  třísku zadře. A ta pálí jak čert. Dopadli jsme dobře. Třísku jsme si neodnesli. Jen příjemný pocit…

 

Obrazy komponované jako hluboce lidské balady…

Paní Gražyna Barbara Anna Pawlas – Kaletová je v České republice od roku 1979  žijící rodilá Polka z Gdaňska. Má odjakživa dlouhé jméno. Jak nám vysvětlila, tvoří tedy pod kratším a chlapským pseudonymem – Job D. Grash. I to je zvláštní, ale zní to dobře a je to kryptogram, kde každé písmeno má svůj význam.

 

Paní Gražyna je kromě své galerijní činnosti také malířka. Osobitá, skoro by se řeklo mysticky duchovní. Divák to asi na první pohled až tak nepozná, ale jen kouknout se na její obrazy a ´dost´  je však špatně. Je třeba se u nich zastavit, do nich se zadívat, zahledět, zakoukat, ba skoro až zaposlouchat. Její obrazy jsou totiž komponované jako balady. Křesťanské. A aby ne. On ten Job D. Grash je totiž známá polská skladatelka a básnířka, a v době, kdy se hudbě a kompozici věnovala plně (70. – 80. léta), ikona polské křesťanské balady. Před posluchače předstupovala vždy sama za sebe, s kytarou a podmanivým sametovým hlasem, jenž dosud v Polsku zní z jejích úspěšných LP desek (Głosem Twoim zostać chcę/z roku 1977 či Portret/ z roku 1991), jak se tehdy vinylovým plackám říkalo.

 

A její obrazy jsou hudební balady, transformované ve vjem, a musíme se do nich zaposlouchat.

 

Paní Gražyna svoji malířskou tvorbu označuje jako „reliéfní malbu“, která vzniká ve vrstvách, které klade na sebe, tak jako se v melodice vrství jednotlivé variace, jednotlivé nástrojové party.

Svou malířskou techniku považuje za svůj vynález a něco na tom je.

Jak nám s veselými jiskřičkami radosti a optimismu sdělila, tak obrazy nemaluje, ona je vrství a hraje si s nimi a hraje si na ně jak na hudební nástroj. Pochlubila se nám, že v galerii vystavený obraz nazvaný Blessing – Požehnání uspěl v zahraničí a vyhrál dokonce tematickou soutěž až v USA. Obsahem je totiž (v dolní části) symbolizované vše, co jsme si – my lidé – na svém světě pokazili a natropili. A přesto, jací k sobě a svému okolí jsme, dostáváme shůry požehnání, jež se na nás snáší, aby nám náš nepořádek pomohlo napravit a naznačilo, že nikdy není důvod k našemu zatracení a že nás to požehnání provází vzdor našemu chování.

Téma až spirituální, ale i jako všelidské zamyšlení uvážlivého moudrého tvůrce. Totiž tvůrkyně.

Autorka se zmínila ještě o jednom z mnoha zde vystavených obrazů, který nazvala Shading – Stíny. Jedná se dokonce o diptych. Je šedivý jako stíny. Na první pohled. Ale přesto není monotónní jako nic na světě. A je jakousi kronikou našeho lidského bytí. Od bezstarostného dětství, přes zvídavost dospívání, zkušenosti, výhry a prohry života, jeho radosti, naplnění i ztráty, až k jeho doznívání. Vše naznačují stíny a ta šedá barva, která ale není nikde stejně šedá.

 

Vlastně to bylo takové malé hudební soaré

Abychom byli úplní, mezihry mezi jednotlivými „řečnickými“ vstupy tvůrců vyplnil David Danel, koncertní mistr, pedagog a houslový virtuos. A jak už to bývá u těch, kdo  umí, není to žádný škrobený snob. David Danel přišel v doprovodu všetečného svého psíka, jenž si zasvěceně užíval tónů mistrových houslí, leč náš potlesk po skladbě chápal jako rušení libých zvuků páníčkova nástroje, což nám svým štěkotem dával na vědomí.

Bachova sarabanda, pak meditativní kompozice jedné amatérské komponistky a nakonec až experimentální skladba japonského mistra zvuků. K nevíře, co lze z – akustických – houslí vyloudit… Ale ani Mistr smyčce se nebral – k jeho cti – příliš vážně. V jedné sentenci třeba podotkl, že i housle jsou samy o sobě umělecký artefakt, ale pro něj mají tu výhodu, že na ně na rozdíl od obrazu, může zahrát…

 

Co dodat?

Že stojí zato zastavit se v Galerii Arte Decor (při té příležitosti jsme si vzpomněli i na přátelské a kdysi hojně navštěvované pražské Polské informační a prodejní středisko ve Vodičkově ulici, již zaniklé minimálně před 20 lety).

 

Stojí to zato zastavit  se v Galerii Arte Decor nejen na zmiňovanou výstavu, ale i jen tak. Protože mimo dvě výstavní síně je i další galerijní prostor pln uměleckých děl a dílek a ty zatracené Vánoce se kvapem, kvapíkem, kvapíčkem blíží… Vše lze koupit (dárky pro celou rodinu) včetně exponátů z námi navštívené výstavy. Uvítá nás milá a ochotná průvodkyně, a když budeme něčím hodně uhranuti, změní se i v paní prodavačku.

110 00 Praha 1
Truhlářská 21
http://www.artedecor.cz/kontakt/